„Je to tady! Já ti to říkal! Je to tady! Tys mi nevěřil! Říkals ať těch deset tisíc litrů dezinfekce nekupuju, ale je to tady!“ vyhrkl Krokodýlek udýchaně, hned jak doběhl.
„Byl jsem v obchoďáku, normálně se procházím regálama. A pak! Najednou se všichni otočili na mě a chtěli mě zabít! Začali se po mě sápat a něco mrmlali! Stali se z nich zombíci! Zmutovaní zombíci ti povídám! Tak tak jsem jim zdrhl, ale oni se srotili do davu a začali mě pronásledovat! Určitě tu za chvíli budou! Musíme rychle zdrhat!“ drmolil překotně Krokodýlek.
„Tak já Vás nebudu rušit panové, pěkně si hrajte!“ řekla Beata, která toho měla právě tak dost. Hodila po Morčeti věnec, který upletla a nakvašeně odešla.
„Tak dík, vole! Přestaň blábolit! Určitě jsi měl jenom nějakej schizoidní záchvat, jak tě znám,“ zamručelo nelibě Morče a smutně hledělo za odcházející přítelkyní.
V tom se ze zákruty, ze které předtím vyběhl Krokodýlek, začal vynořovat dav lidí. Pomalu se sunul po louce směrem nahoru k našim hrdinům. Spousta osob v davu nesla pochodně, dokonce se zdálo, že nad hlavami trčí sem tam i nějaké ty vidle.
Krokodýlek přešlapoval na místě, nejraději by utekl a pořád říkal příteli, že jsou to zombíci, co jim vysají mozky. Morče mu důrazně naznačilo, že tato situace se musí ihned vyřešit. A navíc, že se nemusí bát, jelikož z něj není, co sosat. To Krokodýlka trochu uklidnilo.
„Stát, můžete mi prosím říci o co tu jde?“ proneslo Morče důrazně směrem k blížícímu se davu a zastavilo jej přísným gestem.
Dav se zastavil zhruba na vzdálenost jednoho bodnutí vidlemi. Evidentně měl jednomyslně zvoleného mluvčího, který teď postoupil kupředu. Křídlem pevně svíral pochodeň s největším plamenem. Pan Pštros se uklonil svým dlouhým krkem, fakt vypadá trochu jako zombie, pomyslelo si Morče.
„Tak abych vám to objasnil, vašnosto. Tamten zelenej, co se vám schovává za zády, byl v obchoďáku a normálně tam kýchl!“
„KÝCHL, KÝCHL, KÝCHL!!!!“ okamžitě přizvukoval jednohlasně dav. Pochodněmi a vidlemi kývaje v rytmu slov.
„A co má být?“ zeptalo se nechápavě Morče.
„Jak co má být?“ načepýřil se Pan Pštros. Jakmile se mu vzedmulo peří, zdál se být dvojnásobně velký.
„Je to jasný jak facka. Stane se z něj zombií, říkali to v televizi a Sewernet je toho taky plnej! Ještě sem dotáhne Bill Murray a bude konec! Musíme ho očistit!“ zaburácel pan Pštros a podivně u toho kroutil dlouhým krkem.
„Jak ho chcete očistit? Určitě si dal ruku před tlamu při kýchnutí a pak si ji elegantně o sebe otřel ne? Je jasné, že žádné nákazy se nemusíte bát!“ oponovalo Morče.
„Kýchl a je jedno jak! Musíme ho očistit! PLAMENEM!“ pronesl evidentně s potěšením pan Pštros a poslední slovo si obzvlášť vychutnával..
„OČISTIT, OČISTIT, OČISTIT!“ skandoval souhlasně dav.
„Prosím Vás, uklidněte se. Já jsem četl, že ta zombie nákaza řádí daleko proti proudu, je přece blbost, aby odtamtud něco k nám přiteklo zpět. Prej to tam zvládáj! Žádný inkubátory z výletních lodí nedělaj! I lidi, co o tom informují na Sewernetu, nechávají v pohodě na svobodě! A že by něco zatajovali? To přece není možnééééé!”. Morče se podívá do kamery a mrkne.
„Kýchl! O tom nemůže být pochyb! Musí tedy podstoupit zkoušku ohněm!“ pan Pštros začínal fanaticky vřeštět.
Morčeti došla trpělivost s davovým šílenstvím. Nasadil si věnec, který upletla Beata a  hromovým hlasem začal davu pět píseň. Píseň o tom, že je vrchním léčitelem na zombie kýchnutí, že za týden postaví kliniku, pět dálnic k tomu a není tedy třeba žádného očistného plamene. Zapotřebí je jen a jen poslouchat.
Během okouzlující písně, ke které Morčeti pomohl jistě El Chuppanibro a nikdo jiný, se dav uklidnil a nepřítomně hleděl před sebe. Když se po chvíli pan Pštros a ostatní probrali, bylo Morče i s potencionálním zombie Krokodýlkem pryč. Zůstal po nich na zemi jen starý CD přehrávač, který opakoval jako přeskakující gramofonová deska pouze jednu malou část písničky.
It's a long way to the top if you wanna rock'n'roll